Historie
První písemná zmínka o Martinicích je z roku 1262. Obec byla odedávna majetkem Olomoucké kapituly a farou příslušely do tři kilometry vzdáleného města Holešova. Rovina kolem Holešova je oblast horního úvalu řeky Moravy a přičítá se k Hané. V předchozích dobách byla Haná zaplavena vodou. Když se pak voda ztratila, začali se praobyvatelé této země na velmi úrodném nánosu usazovat(odtud název - úrodná Haná).
Název vesnice se postupně měnil a přetvářel:
1267 de Mertniz
1672 Martinicze
1718 Martinicz
1846 Martinitz
1881 Martinice
Kolem roku 1850 měly Martinice pojmenovány všechny své části: Ulička, Pustá, Konec, Chrášťany a názvy Kráčiny, Humínek, Nová a Lesní uživáme dodnes. Také přilehlá pole měla svá jména: Pláňava, Lóžky, Vinohrádek, Paplovice, Grygov, U Studánek nad Grygovem, kde byly nalezeny střepiny starých nádob, Kolo, Na Drahách - zde bývaly hluboké nálevkovité jámy, kde se v nepokojných dobách schovávalo obilí, Okróžek a Březí, kde se našlo mnoho kostí, ostruh, podkov, mečů i jiných zbraní.
Do roku 1873 chodily děti do školy do Žeranovic. Zdejší škola byla vystavěna roku 1858.
V obci působily tyto spolky: Sokol, Orel, Sdružení venkovské omladiny, Hospodářská besídka, Domovina, Otčina a hasičský spolek.
Při sčítání lidu v roce 1991 obec poprvé překonala hranici 600 obyvatel. Současný počet obyvatel Martinic se pohybuje okolo 700. Průměrný věk obyvatel je asi 33 let.
Vývoj počtu obyvatel v obci za uplynulých cca 120 let:
Vývoj počtu domů v obci za uplynulých cca 120 let:
Martinicím hrozilo vyhlazení
Martinice zažily několik týdnů před koncem 2. světové války dny plné hrůzy a napětí. Bylo to koncem března nebo začátkem dubna 1945, kdy do Martinic přišla asi čtyřicetičlenná jednotka wehrmachtu přímo z fronty. Vojáci si měli odpočinout, vyléčit lehká zranění a klást odpor postupující sovětské armádě. Jednotce velel major Eichler, nacista, který stále ještě věřil v tajnou zbraň, kterou Hitler sliboval, že přinese obrat ve válce. Od příchodu jednotky si vynucoval od starosty Viktora Chytílka komfortní ubytování, přilepšení k vojenské stravě a také dostatek alkoholu. Jeho pistole byla namířena nejen proti podřízeným, ale často i proti martinickým obyvatelům.
Tato situace nadala klidně spár zejména příslušníkům TVCO (Tajné vojenské a civilní organizace), učiteli Josefu Taličkovi, Josefu Foukalovi a V. Vaňharovi, kteří udržovali spojení s partyzánskou skupinou Fedor z 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Ve skupině bylo i několik partyzánů z Martinic. Skupina Fedor se po poradě ujednotila na tom, že jednotku wehrmachtu v Martinicích odzbrojí, zajme a zneškodní.
V sobotu 11. dubna 1945 večer se vypravilo 40 partyzánů skupiny Fedor do Martinic. Velitel Fedor Zimin rozdělil skupinu do tří částí. Deset partyzánů mělo odzbrojit a zajmout pět důstojníků wehrmachtu, dalších deset majora Eichlera a asi dvacet partyzánů mělo čekat na kraji vesnice v záloze a pak, po splnění obou úkolů, odzbrojit vojáky ve škole. Pomoc partyzánům měli poskytnout příslušníci rodin, kde byli důstojníci a velitel ubytováni. Po setmění, mezi 20. a 21. hodinou, dovedl partyzán Josef Vaňhara, martinický občan, celou skupinu na shromaždiště poblíž obce. Po upřesnění úkolů dvě skupiny partyzánů vyrazily k akci. První se vrátila na shromaždiště během hodiny i s pěti odzbrojenými důstojníky. Druhá skupina se však dostala do přestřelky s majorem Eichlerem. Partyzáni alespoň vzali všechny dokumenty, zbraně i munici a vrátili se na shromaždiště. Po krátké poradě rozhodl velitel partyzánů upustit od dalšího úkolu, neboť by si vyžádal oběti na životech a s pěti zajatými důstojníky se oddíl vydal zpět do Hostýnských hor.
Něměčtí vojáci vyslali po určité době hlídku do holešovských kasáren, kde byl útvar Schutzpolizei. Ještě pozdě v noci přijel do obce její velitel major Josef Hübner, mezi odbojáři známý antifašista, který spolupracoval s TVCO a měl spojení se štábem 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Vyslechl očité svědky, zjistil, co se stalo a pak sepsal protokol, v němž uvedl, že major Eichler se ten večer opil a ve vzniklé hádce mezi ním a důstojníky byl zastřelen. Důstojníci z obavy před vojenským soudem odešli i s dokumenty neznámo kam. Po návratu do kasáren ohlásil major Hübner událost do Brna a do Zlína. Brzy ráno byli gestapáci z obou měst v Martinicích. Po přečtení protokolu začal krutý výslech Františka Prášila, Františka Pálky, jejich rodinných příslušníků, sousedů i dalších občanů. Martiničtí však nic nevyzradili. Gestapo nakonec konstatovalo, že protokol je pravdivý tak, jak jej v noci napsal major Hübner.
Tak antifašista Hübner a martiničtí občané zachránili několik týdnů před skončením války svou obec a mnoho lidských životů. Skupina vojáků wehrmachtu během dvou dní odtáhla a Martinice si oddechly a dočkaly se osvobození. Spolu s osvoboditeli, sovětskými vojáky a vojáky 1. čs. armádního sboru v SSSR, vstoupili do Martinic i partyzáni z 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, radostně vítáni všemi občany.
Z vyprávění očitých svědků zpracoval František Dehner
Historie ZŠ Martinice
Naše škola stojí uprostřed obce v těsné blízkosti potoka Mojeny a patří k nejstarším objektům v obci. Stavba školy byla dokončena roku 1858. Objekt školy byl po dobu své existence průběžně opravován, udržován a modernizován. Roku 1926 byla dokončena přístavba a roku 1938 byla provedena adaptace. V dřívějších dobách měla škola pouze dvě učebny ve dvou podlažích, v letech 1973 - 1974 proběhly přestavby na čtyřtřídní školu s nezbytným zázemím. Původní lokální vytápění kamny na tuhá paliva bylo v roce 1978 nahrazeno elektrickým vytápěním akumulačními kamny a současně s jeho budováním proběhla rekonstrukce elektrických rozvodů v celé budově. Po provedení plynofikace obce bylo v roce 1996 stáváíci topení zaměněno za nové teplovodní ústřední vytápění napojené na plynovou kotelnu a součastně byla škola připojena k obecnímu vodovodu.
V roce 1999 proběhla další rekonstrukce budovy (výměna oken, fasáda) a v létě 2008 zajistilo vedení obce školákům vybavení tříd nastavitelným nábytkem a novými tabulemi.